Z páteční odpolední, tzv. polonoci, jsem domů dorazil v sobotu ve 2:35 a zalehl ve 2:55. Usnul jsem téměř okamžitě. Asi ve 4:30 mě probudilo Forlanovo chrápání. Zabil bych ho, protože v 7:20 vstávám. Jedeme do Berouna. Zabít ho by bylo řešení, jinak nepřestane. Musel jsem vstát z rozvrzané postele a jít na záchod, aby se probudil. To ale nestačilo. Tak jsem kopl do jeho matrace. Konečně se probudil. Když jsem znovu ulehl a zavřel oči, Forlan mi začal udělovat instrukce ohledně našeho ranního přesunu do Berouna. Zabil bych ho podruhé. Nemohl jsem usnout, moc už jsem toho nenaspal. Pak zazvonil jeho mobil, oči jsem neotevřel, ale mohlo být sedm hodin. Proč Forlan tak brzy vstává, když sraz s Divákem č.4 na Stodůlkách máme v 9:20? Samozřejmě nevstal. Zabil bych ho potřetí. V 7:20 zacinkal můj mobil, chtěl jsem mít dost času na přípravu cesty. Forlan měl sraz s Mengim na Florenci u metra, já se rozhodl pro přímější cestu přes Smíchovské nádraží, takže jsem mohl vyjít později. Nakonec jsem z metra na Stodůlkách vystoupil před devátou hodinou a rozhlížel jsem se, kterým východem vyjedu ven z metra a zda mě nepronásleduje Koukova "černá můra" FKD. V tom jsem spatřil Forlana s Mengim, kteří přijeli stejnou soupravou jako já. Nastal problém najít parkoviště, na kterém nás měl naložit Divák č.4. Na Stodůlkách ale u metra žádné větší parkoviště není, auta zde parkují před paneláky či firemními paláci. Nikdo z nás neměl číslo na Diváka č.4, tak jsme se rozdělili a každý šel na jinou stranu hledat Zdendovu červenou fabii. Mne napadlo zavolat si o číslo Diváka č.4 Hopkirkovi. Ten bleskově reagoval a tak jsme nakonec čekali na odvoz na autobusové zastávce u metra. Při čekání k nám přistoupila nějaká starší paní a ptala se, zda nevíme, kde je na Stodůlkách zvláštní škola, do které chodí její vnuk. Vzpomněli jsme si na FKD, který zde má bydliště, pokrčili rameny, a to už u nás zastavila červená fabie. No a za slabou půlhodinku nás Divák č.4 vyklopil v Berouně před ne příliš vábným hřištěm s jedinou hrací plochou.
Vstup stál 40 Kč (opět jsem zapomněl, že mám nárok na poloviční vstupné) a k tomu barevný program pro celý turnaj. Po příchodu na hřiště jsme se kolem rozcvičujícího Filipa Rady přesunuli do prostoru občerstvení, kde už postávali funkcionáři obou klubů. Po nástupu našeho týmu k rozcvičení jsme se pomalu, už s dorazivším Pecou, došourali k půlící čáře, tradičním to místě starých a klidných. Za chvilku se objevil Podkova a také Wrip s klobásou, zatímco tvrdší jádro z osádky jeho auta se přemístilo s Pecou na stáň za brankou, kde už ladily své hlasivky Forlan, Mengi a Divák č.4. Já zatím zůstával u středové čáry, kde byl předpoklad pohybu sličné pomezní asistenky. Po začátečním hvizdu pana rozhodčího chtěl ale asi patnáctiletý plzeňský kotel bít žoldáka do hlavy. Začal jsem být neklidný a tak mé kroky vedly mezi mladé. Nejprve jsem udělal pár snímků, ale mobilem, neboť digitál si vzala žena do Ostravy. V druhé části 1.poločasu začali být naši mladí a neklidní ještě neklidnější. Pokukovali přes ohradu kolem hřiště po okolních lesích a stráních. Nakonec se objevili vpravo pod lesíkem. Pomoc nepřišla z nebe, ale z vody. Maik a jeho 7 potápěčů. Mladí a neklidní posílili náš kotel, oživili jej pyrem i svojí dukláckou, několikrát zazpívanou hymnou (verze č.3). Takže, pane šéfredaktore Procházko z Hattricku, příště si rozmyslete, než se zase budete navážet do naší Dukly a počtu našich fanoušků! Fotbal dobrý, výkon Dukly dobrý, kotel dobrý. V kotli hrál prim Vlabos, Mengi s Forlanem nestačili chodit pro pivo. Jediné minus bylo, že se, po bitce toužící, Vlabos s nikým v Berouně nepopral. Těšit ho snad může, že večer po návratu z fotbalu v hospodě v Říčanech dostal na budku od finalisty amatérského mistrovství republiky v boxu v polotěžké váze. Podle toho, jak se po té nakládačce tlemil, si evidentně přišel na své.