Třídenní soustředění před včerejším zahajovacím a prestižním ligovém utkání se Spartou jsem absolvoval s drahou polovičkou v Českém ráji u rodičů slavného fanouška Dukly Jirky Pažouta, který zemřel tragicky před šesti lety. Soustředění bylo potřeba, neboť včerejší derby si vyžadovalo, co se týče fandění v kotli, absolutní sousředení a úsilí. Když jsem hodinu před začátkem utkání vystoupil v Podbabě s tramvaje a vydal se k historickým schodům, které vadou k Julisce, míjel jsem skupinku asi pětatřicetiletých sparťanů, kteří si všimli nápisu na mém tričku: HRDÝ NA SVŮJ KLUB a hned mě začali heftovat."Pane, byl jste na vojně?" A já jim odvětil:"Na vojně jsem byl a nesnášel jsem lampasáky a sparťany"! To jsem ještě jednou zopakoval a tím to všechno zkončilo. Ale schody jsem raději vyšel co nejrychleji a nahoře jsem byl úplně drogy. Hned u spodních pokladen jsem zakoupil od Hopkirka permanentku a dostal i jednoho volňáska pro Vaniše, na kterého jsem potom čekal u vrchního vchodu pro volný vstup. Tam jsem musel přečkat přicházející sparťanský kotel se zapálenými a čadícími světlicemi. Jeden si všiml mého trička a zakřičel:"Sundej to!". Já odvětil:"Smrdíte!" Za průvodem přijel autobus s Vanišem a za chvilku jsme byli v našem kotli. Ten byl včera díky mnoha faktorům trochu prořídlý a ani nefandil jednotně. Navíc chyběl maxidres, Marcelův transparent, Wripův velký znak fanklubu a kupodivu i vlajky. Takže nakonec jsem musel vyndat z ruksaku své tři historické vlajky a čtvrtou pak pověsil na oplocení Bagrista. V kotli bylo i překvapivě málo triček Dukly a zachraňovaly to krásné fotbalistky Dukly Jižní Město, kterých přišlo pět v kompletních žlutých dresech. Nádhera! Před zápasem jsem se pozdravil s mnoha dukláky a i s opilým blonďatým potápěčem. To jsem si hned říkal: Hochu, s tebou budou, a i ty budeš mít, problémy, především po zápase. A taky, že jo. Potápěč se celý zápas potácel po kotli, většinu času s utrženou sedačkou na hlavě, snažil se vtrhnout do hřiště a v jednu chvíli se dokolíbal až ke kotli zdivočelých rudochů a vyměňoval si s nimi názory na holení pánského přirození. Musel pro něho doběhnout Mengi, jinak bylo zle. To už jsme vedli nad nenáviděným soupeřem 1:0. Několik minut na to do našeho sektoru napochodovali dva opilí, blázniví, pětatřicetiletí sparťani s mladou dívkou a začali skandovat:"Sparta, Sparta!" První se na ně vrhl, kdo jiný, než čerstvý otec Jirka, a pak už jsme je hnali ven ze sektoru, už za asistence pořadatelů. V 2.poločase nás Sparta stále více špendlila před naši branku, zdivočelí rudoši v kotli byli stále nepříčetnější, stále více dělbuchů přistávalo na červeném tartanu, rozhodčí stále více zákroků a míčů pískal pro hosty, čímž vyvolával stále větší vlny hněvu našeho kotle na svou adresu. Takže nikoho ani nepřekvapilo, že rozhodčí nastavil neskutečných 5 minut a dotlačil Spartu v 94.min k vyrovnání. Když kopyto Kweuke vyrovnal, já už dávno stál u plotu, tradičně jako první, připravený k děkovačce za výhru nad Železnou Spartou. Kupodivu mě ten vyrovnávací gól v nastavení ani moc nebolel, protože i remíza se Spartou je fantastická. Ale v ráži jsem byl. Když jsem viděl, jak sparťanský tým kráčí ruku v ruce k těm krvelačným rudochům (až k nim nedošel), zařval jsem na ně dvakrát, s prominutím:"Kam jdete, vy sparťanský hovna!" Ohlížel se za mnou jeden fotograf, myslím místní, a kroutil hlavou.Něco jsem na něj křičel, asi v tom smyslu, proč ti hráči jim jdou děkovat. To už nedaleko mne řval od plotu Vztekloun na rozhodčí nadávky nejtěžšího kalibru. Když jsem sundaval z oplocení svoje vlajky, prošel kolem Dani Chigou a vstoupil do hřiště. Zavolal jsem na něj:"Ahoj, Dani!" Odpověděl na pozdrav a já ještě dodal:"Dneska by jsi na Spartu platil". Pak už jsem se s Vanišem vydal k východu a u bazénu jsme spatřili už dříve zmiňovaného, blonďatého potápěče s rozbitými rty, který nás žádal o něco na utření krve. Kolem něho stály Dlouhý, Široký a Svačinář. Dozvěděli jsme se, že potápěče napadlo několik rudochů a dostal pár ran pěstí do obličeje. A prý čekají venku. Pak jsme vyšli z dolní brány a tam jsem se dozvěděl, kteří sparťani to byli. Stáli a seděli v parku u sochy JM. Já se tam vydal, opřel jsem se o podstavec sochy naší živé legendy a upřeně jsem je pozoroval. Když se dva naši mladí a neklidní s blonďákem vydali ulicí Čínskou dolů, sparťani se zvedli a vydali se za nimi. Mezitím se vydala dolů i naše pětičlenná skupinka. Dres Dukly měl pouze Svačinář a já měl tričko s dříve zmiňovaným nápisem. Šli jsme těsně před nimi, já se neotáčel, takže ani nevím, kolik jich bylo. Dole na první křižovatce stáli dva "měšťáci, prošli jsme kolem a náhle proti nám kráčeli ti tři naši potápěči, kteří šli původně před námi a nyní se vraceli, protože vpředu čekala další skupina rudochů. Kam ti tři došli a jak dopadli, nevím. Náhle začalo pršet, tak se nás pět ukrylo před deštěm do průchodu do dvora dejvického bloku. Náhle mně zazvonil mobil, takže jsem začal mluvit s manželkou a jak to tak bývá, při telefonování jsem se povětšinou díval do země. Koutkem oka jsem viděl, jak nás obklopuje skupinka sparťanů (kluci prý slyšeli, jak se dohadovali, kdo na koho půjde), o 40 let mladších než já, a jak Vaniš poodešel přivolat policisty. Ti nás doprovodili na hlavní, tam nás opustili a doporučili, abychom v případě potřeby zavolali mobilem policii. Naštěstí už k žádnému ataku nedošlo, domů tramvají jsme jeli s přátelštějšími sparťany a jeden s opičkou mně dokonce věnoval půllitr.