S obavami odjíždělo nás deset statečných z Opatova směr Brno s dvěma butylkami slivovičky a pálenky v batůžkách, jednak k posílení naší nervové soustavy, a za druhé k ohřátí organismu na studené betonové tribuně na Srbské. Tam nás v sektoru doplnili dva Moraváci a pak ještě tříčlenná anglická ekipa na čele s Colinem Jonesem. Hned od začátku utkání bylo zřejmé, že nás zase čeká hrůzostrašný poločas, odehrávající se před naší brankou, na dohled našich vyděšených očí. Jediná spokojenost v našem sektoru panovala s přísunem piva a klobás, které na pohled lákaly k nakousnutí, ale podle specialisty na klobásy Betmena "byly nějaký divný".
Při fotbale jsme se třásly nejen zimou, ale i z toho, co se dělo v prostoru před naší brankou. Obdobnému debaklu jako v první půli v Plzni 4:0 zabránil Filip Rada, který dělal v brance divy. Náš nekoukatelný fotbal trval dobrou hodinu a až pak jsme začali trochu připomínat profesionální fotbalisty. To už v sektoru řádil pořádně rozparáděný Colin, který začal rozeřvávat náš kotel a nechtěně vymyslel nový pokřik. Zařval "jédémé", my mu odpověděli "Du-kla". A zase "jédémé", "Du-kla". To se zopakovalo asi šestkrát. Pak to Colin otočil a začal řvát "Du-kla" a my mu zase odpovídaly "jedemé" a to opět asi osmkrát. A končilo to společným skandováním "Jedemé, Du-kla, jedemé". Docela se nám to zalíbilo a několikrát jsme tento pokřik zopakovali.
Z Brna jsme si nakonec vezli jeden bod, který je pro nás po těch ostudných šedesáti minutách opravdu zlatý. Teď nás čeká v sobotu nenáviděná Karviná a já jen doufám, že ji tak budou brát i naši hráči a že je to přinutí zvednout se a předvést to, co by mělo být pro dobře placené fotbalisty samozřejmostí: Přesně si přihrát na tři metry a z pěti metrů rozvlnit soupeřovu síť.