Jak už mnozí věděli, v sobotu mě místo fotbalu v Teplicích čekala svatba synovce v Liberci. Ke vší smůle se obřad konal až odpoledne od 14:00 a hostina začala v 16 hodin. Kdyby se svatba odbývala v "normálním" čase, jsem přesvědčen, že bych do Teplic dorazil. Ale takhle jsem podle všeho přišel o skvělé šance našich borců a vítězství v posledních vteřinách nastaveného času.
Včera mi autobus z Liberce odjížděl v 9:40 a na Julisku jsem dorazil v době, kdy padl gól na 5:3. Právě vrcholil zápas naší juniorky s týmem Teplic. V té poslední patnáctiminutovce mě zaujal především pomezní sudí, který zastavil snad každý náš útok zvednutím praporku. A potom samotný závěr, ve kterém postupně po dvou zbytečných a bezdůvodných zákrocích zranili tepličtí dva naše hráče a v 89. a 90.minutě odešli předčasně pod sprchy.
Poměrně dlouhou pauzu mezi právě skončeným kláním juniorů a ligovým zápasem žen vyplnilo hledání možností se se naobědvat v okolí Julisky. Nakonec jsme v sestavě: Já, Hopkirk, Wrip a Setňa skončili v Kauflandu na guláši a pizze. Poté jsme vyšlapali celkem třicet plus sto schodů a zase skončili na Julisce. To už běžela druhá minuta prvoligového utkání žen ve skupině "sestup".
Tribuna se pomalu zaplňovala, my si vylezli nahoru a posadili se na čisté VIP sedačky. Ale tam jsme se mezi početnými fanoušky úplně ztráceli. Rozhodlo se, že slezeme dolů, aby nás naše holky ze hřiště lépe viděly i slyšely. Ale pak jsme stejně skončili pod slunečníkem u bufetu. Tam jsme vydrželi do konce poločasu. Když Wrip uviděl přicházet další vlny fanoušků, valících se na tribunu, rozhodl se, že dojde do auta pro buben a vlajky Dukly. Ty tedy během deseti minut přinesl a nás pět (to se už objevil Peter) se přesunulo do místa, kde ještě nedávno na eLize fandil náš kotel. Naším záměrem přitom bylo sladit nyní už hodně početnou tribunu převážně zahraničních fanoušků. Objevili jsme tady fanoušky z celého světa, od Číny, Indie, Arménie, Turecka, Řecka, až po fandy z Portugalska, Chile a Brazílie!! Ruda Wrip se postavil čelem k fanouškům na tribuně a paží je požadal o pozornost. Pak s pomocí svého bubnu, našich hlasivek a žluto rudých vlajek rozfandil celé skupiny fanoušků. Postupně se tak za pomoci tribuny skandovaly téměř všechny naše pokřiky. Nejaktivnější byli především mladí brazilci, z nichž pět přiběhlo do našeho malého kotle. Půjčili si vlajky a s temperamentem sobě vlastním povzbuzovali naše ženy, které díky této mohutné podpoře získávaly nad soupeřkami z Plzně výraznou převahu. Brazilci se buď přidávali k našim pokřikům, hlavně "Du, a du, a Du-kla Praha", nebo začali pokřiky ve své mateřštině a my se pak přidali k nim. Docela nám to ladilo, protože tam byly podobná slova. Když se jihoameričanům na hřišti něco nelíbilo (naše zahozená šance, sudí zapískala proti nám, faul na nás), vylétli ze sedaček, někdy až k oplocení, a řvali na celou Julisku. A to hlavně bylo slyšet slovo podobné našemu "boha" nebo "boha jeho" či "proboha". Toho jsme se chytali a třeba na děvčata zakřičeli:"Proboha, dejte už góla!"
V jednu chvíli hlasatel na stadionu oznámil počet diváků a cifra 627 diváků se objevila na světelné tabuli. Tím jsme se stali týmem s největším počtem diváků na zápas v 1.lize žen!! Mezi tím si Brazilci půjčili Wripův buben a zase chvíli oni řídili kotel. To už do něj přibyla naše děvčata z WU18, která se vrátila z remízového zápasu 2:2 z Pardubic. I na trávníku Julisky se schylovalo k remíze a přes velkou převahu Dukly skutečně gól nepadl.
Rudla nechal Brazilcům na památku naše vlajky a my jsme si na našich holkách vyžádali klasickou děkovačku. Bylo to hezké, bylo to milé, bylo to zasloužené. Naše holky udržely před posledním kolem vedoucí příčku v tabulce o sestup a mají velkou šanci obsadit páté místo v 1.lize. Po děkovačce ještě proběhla slibovaná autogramiáda se šesti našimi oporami. Byl to hodně vydařený dvojzápas na Julisce.

Tak jsem přece jen na včerejší zápas na Julisce mohl zavítat. Starší syn měl volno a pejska mi mohl pohlídat. Už před zápasem bylo nahoře na tribuně pořádně živo. Sice tam zmizely, až na jeden, stánky se všemi těmi pochutinami a nápoji (že by se přestěhovaly na Spartu, či Bohemku), ale i tak tam nebylo pomalu k hnutí. A to díky autogramiádě Ládi Vízka, kterému sekundovali Honza Juroška a Róbert Koval'. Chtěl jsem si s Láďou udělat společnou fotku, ale nebylo to možné. Totéž od něj totiž žádalo další stovky fanoušků, tak nakonec vznikla fotografie s dvěma hezkými dívkami.
Včera v kotli se nás sešlo docela dost, ale mnoho známých tváří sedělo mimo, kotli poblíž. Je to škoda, kotel mohl být větší a kompaktnější. Přijeli kluci z Olomouce, Litomyšle, Nového Boru, Krkonoš, Loun, Tuklat, Říčan, Kladna, Lysé n.Labem, Liberce, Českého Brodu, Brandýsa n.Labem, Černošic, Milovic. Snad jsem na někoho z těch přespolních nezapomněl.
Sestava Dukly na trávníku doznala několik změn, Zlín měl potom těch absencí ve své sestavě mnohem víc. A obě jedenáctky v zápase, ve kterém už o nic nešlo, předvedly průměrný výkon. Potěšila nula na kontě naší dvojky, Matúše Hrušky, a gól Honzy Holendy, který se přiblížil první desítce nejlepších ligových střelců.
Po utkání proběhla děkovačka hráčům i trenérovi Jardovi Hynkovi. Jirka Svačinář předal z vlastní iniciativy dárkový balíček naší brankářské jedničce, která na tom ale v ligových statistikách není nijak dobře. Pouze v tabulce "Inkasované góly" je na solidním sedmém místě. Po děkovačce část kotle odjela do Edenu na finálový souboj našich házenkářů s Plzní o mistrovský titul. Pomohli tak našim klukům k zisku 32.titulu pro Duklu Praha! Velká radost a zároveň smutek, že jsem nemohl být u toho, protože mám teď na starosti pejska. A že je házená přeložena na večer, to jsem se dozvěděl až na Julisce těsně před utkáním se Zlínem. Takže z fotbalu má cesta vedla na Jižní Město, kde jsem si u syna vyzvedl Bellu a vyrazil domů do Milovic.
V Teplicích na posledním zápase Dukly určitě nebudu, ta svatba se koná odpoledne a hostina je potom večer. Proto jen Dukle popřeju, aby v Teplicích vyhrála a udržela po všech těch peripetiích v letošním ročníku ligy, zvláště na podzim, to velmi obstojné sedmé místo v tabulce !

A co neděle? Juniorka a naše baletky?

Do Edenu jsem se vydal nabitý jadranským sluncem, ale i s,během dne, vybitým foťákem a vybitou cestovní nabíječkou. Chybou bylo, že jsem ráno z domova odešel už se skoro vybitým mobilem, přestože jsem si myslel opak.
Fotbal včera nabízel v Praze velký výběr, já stihl tři utkání plus poločas na Strahově a v Ruzyni. Vrcholem pak bylo večerní televizní derby v Edenu s vedoucím týmem tabulky.
I v sektoru hostů ve slavistické aréně nás bylo zase o něco méně, než minule, asi čtyřicet. Přijel kluk z Prostějova, jinak všechno ostatní z Prahy a okolí, jestli se nepletu. Velkou postavou kotle se stává kluk v dresu svého příbuzného Michala Bezpalce, který včera dorazil do našeho sektoru s černým bubnem, uchyceným popruhy na svém těle. S dvěma paličkami celý zápas rytmicky bubnoval a mohutně fandil.
Dukla v prvním poločase útočila na "naši" branku, takže jsme mohli dobře sledovat její solidní kombinační akce na polovině Slavie. Přesto první branka padla do naší sítě už v 16.minutě. Kluci se ale této situace nezalekli a po akci Olinky Štěpán Koreš po čtvrthodině technickou střelou vyrovnal. Svůj první gól v našem dresu pak oslavil plachtícím letadlem. O poločasové přestávce povolili pořadatelé nepochopitelně přesun slávistického kotle za druhou branku, tedy asi pět metrů vedle nás. Tím nás tedy rozdráždili jako tygry v kleci a asi nejvíc našeho Bezpalce, který směrem k sešívaným nešetřil až do konce zápasu patřičnými gesty.
Ve druhé půli jsme měli před očima zase naši ofenzívu a ve hře Dukly jsme viděli řadu nepřesných přihrávek, chyby při zakládání útoků i občasnou zbrklost při obranných zákrocích. Ta také nakonec vyústila v penaltu, po které šla Slavia znovu do vedení. Ale deset minut před koncem přišel, viděl a vyrovnal EE. Byl to také Emmanuelův první gól v lize a určitě si za něj zaslouží sladkou odměnu. Slávka se ještě snažila s výsledkem něco udělat, ale Dukla až na jednu střelu závěr zápasu bezpečně zvládla. Utkání skončilo, náš kotel vybuchl nadšením a dvě Bezpalcovy paličky letěly na trávník. A zatímco slávisté prosili svůj kotel za odpuštění, naši kluci si společně s námi při děkovačce užívali ohromnou radost ze zisku bodu na hřišti vedoucího týmu tabulky.
Pro mne to dost možná byl poslední ligový fotbal v této sezóně, protože příští víkend budu mít na starosti pejska a další víkend pak jedu na svatbu synovce. Tak ať se Dukle daří jak na hřišti, tak v hledišti.

Stalo se to, co si každý duklák přál. Dukla zase porazila Příbram!
Včera se mi zdálo, že návštěva na Julisce není tak slabá, ale průměr z poslední doby nepřevýšila. I v kotli se nás sešlo průměrných třicet. Nejdál to měli na Julisku kluci z Vimperka, Loun, Liberce, po delší době dorazil z Jeseníků Jirka Slivovica Tomaštík s dcerou.
Dukla od první minuty jela podle na Julisce v poslední době tradičního scénáře. Na začátku utkání dostane soupeře pod tlak a nepřestane, dokud nevsítí gól. Někdy ho dá hned v úvodu, jindy do desáté minuty. Po gólu její hra klesne do průměru, to znamená spousty nepřesných přihrávek, pomalá rozehrávka přes Radu, katastrofální muška. Takže včera poznamenal uprostřed první půle Homokláda:"To je holomajzna." A trefil to přesně.
Ve druhé půli nabíráme na obrátkách a získáváme převahu, ale nedaří se nám dopravit míč do sítě. Nastává situace "čekání na gól" Když se čeká na gól Dukly příliš dlouho, může nastat situace, kterou včera nastínil Mário:"My útočíme, bez efektu, a Příbram nám dá pak minutu před koncem vítězný gól." Naštěstí včera to neplatilo, naši kluci nakonec zápas zvládli. V šedesáté minutě přidali druhý gól, v poslední minutě třetí a mohli přidat i další.
Zasloužené tři body tak zůstaly na Julisce a já jen doufám, že jsme natrvalo zlomili prokletí jménem "Příbram".

Zajímavou boxerskou vložku a následné policejní manévry zažil včera v podvečer Opatov v místech, kde mívají sraz výjezdoví fanoušci Dukly před cestami za ligovými zápasy. Už jsme tam v tu dobu postávali všichni a čekali na náš autobus. Vlabos s Kolomajznou stáli trošku stranou, vlastně na chodníku podél vozovky, nedaleko mobilního WC. V jednu chvíli kolem nich procházeli dva muži a jedna žena, všichni snědší pleti. Připadalo mi, že jsou to cikáni. Nevěnovali jsme jim pozornost, až se náhle ozval křik a všech pět se vynořilo z poza záchodu. Asi tam mimo náš pohled došlo ke slovní urážce našich kluků. Prostě následoval křik a potom se do sebe dvě dvojice mužů pustili, nejprve pěstmi, a potom se v objetí strhli na zem. Vláďa se starším mužem a Michal s mladíkem zápasili na zemi v udusaném blátě. Baba pobíhala kolem, mávala rukama a volala něco o policii. Když už měl Michal dostatečně od bláta oblečení a baťoh, snažili slovně boj ukončit někteří z naší skupiny. To ale bylo zbytečné. Zatím se na zemi zápasící mladík částečně dostal na Michala a Vlabos se starším mužem se postavili a opřeni o kadibudku se drželi v kravatě. Přistoupil k nim Setňa a snažil se je roztrhnout, zatímco o totéž se snažil Vaniš, sklánějící se nad druhou dvojicí. Setňovi se Vlabose podařilo odtrhnout, ale ten, když uviděl, že Michal se dostává do obtíží, přiskočil k němu, odhodil sklánějícího se Vaniše do křoví a rozdal mladíkovi několik ran. A tím byla vlastně zatím tato regulérní bitka ukončena. Následně jsem si všiml, že od metra začínají přicházet k naší skupince cizinců tu jeden, tu dva, tu párek lidí různé barvy pleti a různé rasy. Když už jich byl dostatečný počet, vydalo se jich asi šest směrem k našim klukům, kteří zase stáli kousek od nás, se pomstít. Naši bratři vytáhli z peněženek pečlivě do čtverce složené nože (nevím, jak se jim říká) a skupinku tím zastavili. Mezitím se už z obou stran volala mobilem policie a brzy už bylo slyšet houkání. Pod majákem přijeli tři policejní vozy s asi deseti policisty a jednou nádhernou policistkou šťabajznou. Ona i pět dalších bylo plně ozbrojených. Začali incident řešit a zjistili, že cizinci jsou Kubánci a že jediný zraněný po úderech je mladý Kubánec, pro kterého brzy přijela sanitka. Samozřejmě se policisté snažili získat od nás pravdivé svědectví o rvačce, ale my nezúčastnění jsme viděli důsledek a ne příčinu. Policisté si všechno zapsali, opsali si občanky a naši kamarádi Vlabos s Kolomajznou si pak mohli nastoupit do mezitím dorazivšího autobusu. A konečně jsme vyrazili na Plzeň.
Do arény nás pak doprovodila policie od nedaleké pumpy. Do sektoru jsme vstoupili v okamžiku, kdy začala vzpomínková akce na zesnulého Františka Rajtorala. Trochu mně zamrazilo v zádech, když jsem si přitom vzpomněl na incident na Opatově, který klidně mohl pro nás skončit tragicky a my bychom museli podobnou akci připravit pro naše kamarády na Julisce...
K fotbalu se nemá cenu vracet. Byl to zápas dvou rozdílných poločasů a mne jen napadá, jak můžou naši hráči opakovaně tak tragicky střílet a spalovat šance. To už není normální. A totéž platí o centrech ze stran. Hrůza. Marek se po skvělé individuální akci dostane do velkého vápna na dostřel poušťáka Kozáčika a balón k němu málem ani nedojde.
Tak, když jsme teď prohráli venku, tak snad zase doma vyhrajeme. S Příbramí je to v pátek povinnost. A doufám, že se v kotli objeví i naši dva hrdinové z Říčan!

Tak to v pátek budu raději od hnízda ninžů dál.

Ricansti hrdinove v patek pracuji, takze zeny, deti a Hopkirk muzou jit beze strachu na fotbal... ;-)

Kolomajzna,ty si bitkař jak rozmázlé hovno,v pátek chybět nebudeš ty sušenko..

Kolomajzna,ty sí bitkař jak rozmázle hovno,v pátek se bez tebe obejdeme,chybét nebudéš