Dobré počteníčko. Ale žádné čtení se nevyrovná tomu, to vidět in natura. Takže pěkná sobota.

Na páteční derby jsem cestoval ze zasněžené Ostravy, kam jsem zamířil původně na utkání juniorky Baníku s Duklou. Tento zápas byl ale odložen a bude se hrát až 18.dubna. Před soubojem v Edenu jsem jako první potkal dva dukláky s rudými kulichy se znakem Dukly ve slávistickém fanshopu. Sličné sešívané prodavačky po nich chtěli "jejich" trenéra Kozla. Tak jsem je upozornil, že oni mají zase našeho trenéra.V mekáči jsem se pozdravil s Hopkirkem a Koňákem a před obchodním centrem Eden s panem Mückem, hlavním pořadatelem na Julisce. Ten funkcionařil v Dukle i v dobách pražského přeboru. To hrál za Duklu na místě stopera jeho syn Petr. Právě na něho jsem se pana Mücka poptal a také na osud přeborového týmu Dukly, který se stal ze dne na den "béčkem" a zanedlouho v podstatě zanikl. Z tehdejších hráčů působí v Dukle mí oblíbenci Patrik Berger a Petr Malý. Jak mi sdělil pan Mück, ostatní hráči se rozprchli do různých týmů v Praze a okolí, hlavně do Přední Kopaniny a poté do Zbuzan, což byla i poslední štace jeho syna. Co mě hrozně potěšilo, bylo to, když mi pan Mück na můj dotaz prozradil, že se kluci z přeborové Dukly jednou ročně scházejí. Musím se přiznat, že si často vzpomenu na ty kluky, kteří se marně snažili o postup do divize. Několikrát jim stačilo vyhrát jedno důležité utkání, ale nikdy se to nepovedlo. A kolikrát jsem si v posledních letech říkal, že se třeba kluci občas sejdou a zavzpomínají, tak jako stará garda, jak váleli v rudožlutém dresu...
Ale přejděme k pátečnímu zápasu. Našim klukům patřil začátek a závěr z devadesáti minut, mezitím trochu zlobila Slávia. Ale neměla nárok, obrana a především Filip jí nic nedovolili. Takže se zrodila čtvrtá bezgólová remíza v řadě.
Nejlepším hráčem byl vyhlášen José Romera, jak jinak. Ten kluk prostě neztratí míč, a to ani tehdy, když se proplétá mezi soupeřovými obránci v blízkosti jejich pokutového území.
V kotli nás v pátek fandilo kolem třiceti a k tomu asi deset "čumilů". Nejlepším fanouškem byl vyhlášen Lukáš Mengi, který o přestávce šplhal na WC po bílých dlaždičkách jako záchodový pavouk, takže mohl samolepky ultras Dukly nalepit téměř u vysokého betonového stropu. Skvělý výkon, Lukáši !

Počítám se mezi těch 30, nebo mezi čumily? :-D

Děkuji za pochvalu,toho ocenění si vážím,ale nebejt rodiny a přátel,tak bych tady nebyl :-)děkuji moc :-)

Admine, nauč se počítat. Nebo alespoň sčítat. Bylo nás tam víc. Když tys to počítal asi o přestávce, co?

Když jsem včera vyrazil ze Severu po druhé hodině na Duklu, už nebyla taková zima, jaká nás sužovala na předešlých zápasech žlutých baletů všech kategorií. Do kotle na Julisce jsem vstoupil jako první hodinu před zápasem, kdy se na hřišti protahoval jediný Filip Rada. Jako druhý se došoural buben s Betmenem, který mě upozornil, že sedím špatně, o sektor vedle. Dost jsem se divil, ale měl pravdu.. Takže následoval přesun na správné místo a pak už se trousili další, včetně Maratonce z Olomouce.
V kotli se nás včera sešlo něco přes dvacet, žádná sláva, ale slyšet nás rozhodně bylo. V sektoru hostů se tísnil pouze jeden maník v pruhovaném dresu, kterého jsme v průběhu prvního poločasu pozdravili skandováním:"Dukla zdraví Budvar".
Fandilo se i o poločase krásným roztleskávačkám, Které tentokrát cvičily mnohem blíž hlavní tribuně, než při své premiéře. Včera se nám ukázaly v plné kráse u postranní čáry před naším kotlem.
Ve druhém poločase, tak, jak přibývalo branek v síti Dynama, tak se zvyšovala nálada i intenzita skandování v kotli, až z toho bubnování praskla Romanovi blána u bubnu.. K nám se přidávala i hlavní tribuna, na které dokonce v jednu chvíli nějaká skupinka fandů rozvinula velkou červenožlutou vlajku. Veselo bylo i při závěrečné děkovačce a našem odchodu po tartanové dráze, provázených naším skandováním.
Kandidátů na nejlepšího hráče bylo hodně, nakonec se jím stal José Romera, který nekazil, neztrácel zbytečně míč, několikrát se krásně protáhl podél pravé postranní čáry až k pokutovému území a přesně přihrál. Nejlepším fanouškem se stal Marcelo, který představil nový popěvek a rozezpíval celý kotel.
Včerejší den se tedy vydařil po všech stránkách a můžeme konstatovat, že tak, jak jsme po minulém zápase v Plzni ztratili definitivně šance na titul, tak po včerejším utkání máme jistotu záchrany.

V neděli z Prahy za fotbalem vyrazil plný XXL mikrobus. Na poslední chvíli dorazil Milan Vaniš Vaníček, takže na něho vyšlo místo vedle řidiče. Cesta do Štruncových sadů byla plynulá až do 72 km, kdy Zdeněk DC4 začal upozorňovat kolem sedící spolukouky, že by potřeboval zastavit na WC. Netrvalo dlouho a už se prodíral úzkou uličkou k řidiči s tím, že potřebuje neprodleně zastavit u nejbližší čerpací stanice. Pan řidič skutečně po chvilce zastavil, někteří z nás se došli vyprázdnit, jiní doplnit zásoby.
A pak se vyrazilo, kupodivu už od této pumpy, vyprosené si DC4, s doprovodem policejního vozu, do západočeské metropole. Netrvalo dlouho a už jsme za pozornosti některých výrajících plzeňáků vystupovali z mikrobusu přímo před turnikety do našeho sektoru. Já jsem ještě doprovodil Mirka Koňáka Grubera k recepci Doosan Areny, kde měl připraveno pět volňásků od Pavla Haška, souseda od nich z "vesnice". Přestože už Míra cestou avizoval, že bude mít pět volných vstupenek, dva mu zbyly.
Pak nás čekala prohlídka před vstupem na stadion, jenž nebyla nijak důkladná, a trochu obtížnější propasovávání se vysokými, těsnými turnikety do sektoru. V kotli se nás sešlo asi 25, kromě nás přijeli dva angličtí fanoušci Dukly, kteří jsou vidět na Dukle pravidelně, ale v kotli hlavně při venkovních zápasech. Dále se v sektoru objevil fanda v "ďuričkovském" dresu Dukly se synem, kteří trochu stranou vyvěsili červenožlutou vlajku se znakem Dukly Praha a nápisem: OZDOBA NAŠEHO FOTBALU. Oba je vídávám strašně málo na utkáních Dukly, zřejmě chodí jenom v Plzni, takže musí bydlet poblíž. Ještě tam postával jeden mladší chlápek a jeden starší, ale ti mi povědomí nebyly.
O samotném utkání je škoda psát. Hrát se současnou Plzní o deseti a navíc neproměnit ještě za příznivého stavu penaltu, je zcela nemožné. Přesto budoucí mistr z Plzně zlomil naše kluky až 5 minut před koncem. Tím jsme definitivně přišli o šanci vyhrát ligu a také o vlajku s výše citovaným nápisem. V průběhu první půle jsem si všiml dvou maníků ve věku kolem dvaceti let vstoupit do našeho sektoru (jak se do něho mohli dostat?) a posadit se do poslední řady nahoře. Moc se mi nezdáli a nikdy jsem je neviděl. A o přestávce, kdy šel táta koupit klukovi klobáse, zmizeli ze sektoru i s jejich vlajkou (jak se mohli dostat ven z neprodyšně uzavřeného sektoru?).
Po zápase nám přišli někteří hráči zatleskat za naše povzbuzování a já hned potom rychle vyrazil na domluvené místo s rodinou slavného fandy Dukly Jirky Pažouta, která, ač ze Sobotky, fandí Viktorii Plzeň. V tom spěchu jsem na zábradlí v sektoru zapomněl zavěšenou igelitovou tašku. Naštěstí v ní byly pouze staré noviny a program k utkání se vstupenkou. Ten program mě ale hrozně mrzí.
Takže domů z Plzně jsem jel s rodinou sestry Jirky Pažouta až k nim do Sobotky, kde na mě čekala manželka. Tu jsem včera ráno doprovodil ze Sobotky na oční kliniku do Boleslavi, kde jí rozkapávali oči kvůli vyšetření. To byl ale průser, protože, protože po tomto zákroku se jí rozšířily zornice a viděla rozmazaně. A já se přitom těšil na včerejší mistrák naší Juniorky krátce po poledni v Liberci. A jelikož u nás řídí Renča a já se jenom vozím, nevypadalo to vůbec dobře,. Manželka nechtěla jet, já se začal vztekat stále víc, podle toho, jak se blížil začátek utkání. Ale nakonec jsme na hřiště Sokola Doubí v Liberci dorazili. Ne, že by Renča začala lépe vidět, ale po vyzkoušení si brýlí proti sluníčku zjistila, že tak to uřídí.
Takže jsme včera společně s Vencou Týčim a jeho kamarádem sledovali na umělé trávě svižný zajímavý zápas, kterému bohužel chyběly góly. Šance tam byly, hlavně naši kluci mohli několikrát skórovat. Gólů jsme se tedy nedočkali, za to focení se sympatickým trenérem Juniorky Jaroslavem Peřinou ano.
Na závěr zbývá zveřejnit nejlepšího fanouška a hráče Dukly ve 20.kole 1.ligy. Nejlepším hráčem byl zvolen Filip Rada, který držel přijatelný výsledek oslabeného týmu 85 minut. Nejlepším fanouškem pak DC4, který nejen neúnavně povzbuzoval Duklu, ale ještě dokázal rázně seřvat Koňáka, jehož nadávky směrem k fanouškům a hráčům domácích, stejně jako k arbitrům utkání šly dost za hranu.

Včera na Julisce nás čekalo několik překvapení. O nově osazených sedačkách jsme už věděli, stejně tak záchody u hasičů už byly v závěru podzimu zamčené. Opravdové překvapení nás čekalo u vchodu, kde každý majitel volné vstupenky a permanentky obdržel barevný kalendář, který nafotily naše fotbalistky. Novinkou bylo i přestávkové představení osmi roztleskávaček s třásněmi. Nepříjemné bylo, že na tribuně chyběly tradiční zelené plastové popelnice, takže to tam také tak vypadalo.
A co překvapením rozhodně nebylo? Slabá úroveň utkání s Příbramí se stává tradicí. To dnešní skončilo upachtěným a hubeným vítězstvím Dukly 1:0. O co větší nuda byla na hřišti, o to víc jsme si užívali v kotli. Nejdříve nás bylo na třicet, slušný počet, pak kolem 15 minuty do kotle přišla skupina asi deseti hlučných Skotů v šálách Dukly, jeden dokonce ve žlutém dresu, další se žlutým kulichem. Hned začali festově fandit a přidávali se k našemu skandování. Na konci zápasu už zpívali své rytmické chorály, ke kterým jsme se přidávali zase my.
V průběhu druhé půle se k nám přidali i čtyři Španělé, kteří si dokonce přinesli jednoduchý transparent se španělským textem. I Španělé se brzy rozparádili a tak závěr zápasu a vlastně i děkovačka se nesly ve znamení hulákání, skandování i zpívání.
Nejlepším hráčem byl zvolen Filip Rada, který se blýskl v průběhu zápasu několika skvělými zákroky a v nastaveném čase chytil tutovku soupeře. Nejlepším fanouškem se stal Jirka Ričí Volf, který patří k těm úplně nejvěrnějším, patřil k Sedmi statečným, kteří chodili fandit Dukle v pražském přeboru, kde také získal svou přezdívku po populárním fackovači pomezních Ritchim z kotle klokanů. Tehdy v Horních Měcholupech po sporném odmávání pomezního seběhl z náspu, kde stál náš kotel, k oplocení lemující hrací plochu, a pěkně rozhodčí seřval. Včera byl také Jirka vylosován v tradiční losovačce fanklubu o přestávce a získal plakát týmu Dukly s podpisy hráčů.

Na včerejší utkání jsme z Praha vyrazili krátce po poledni v počtu osmi fans. Jediné, co nám znepříjemňovalo cestu, byl povrch na D1, který nám znemožňoval i čtení sportovního tisku. Do Hradiště jsme dorazili hodně brzo a stadion byl ještě zavřený. Sekuriťáci už byli sroceni u vchodu a čekali na své oběti. Nejdříve nám ale umožnili vjet do areálu stadionu a zaparkovat mikrobus před klubový autobus Dukly.
Pak jsme se už po svých vydali k pokladně před bránou zakoupit vstupenky. To už se k nám hlásil Maratónec z Olomouce, který přijel vlakem. Potom už přišla na řadu důkladná osobní prohlídka za turnikety, při které jsme z kapes museli vyndat i peněženky. Ještě tam dostal Hopkirk telefonní číslo od jednoho agenta pořadatelů pro případ, že by k něčemu došlo. A netrvalo dlouho a v našem kotli visely na plotě červenožluté vlajky a sektoru vévodil maxidres Dukly.
Ještě, než náš oblíbený rozhodčí Paták přivedl oba týmy na trávník, objevil se v našem sektoru bijec chacharů Jirka v kraťasech, takže náš počet zaokrouhlil na deset. Což byl skutečně malý počet na nějaké velké představení. Alespoň počet vlajek signalizoval, že Duklička tu bude mít nějakou podporu.
Na začátku utkání se Dukla snažila hrát po křídlech, pokoušela se o kombinaci a domácí do šancí nepouštěla. Asi v polovině první půle k nám začalo doléhat doléhat skandování skupiny mladých lidí, sedících nedaleko našeho sektoru za brankou domácích. Mávali nějakou vlajkou, na níž byly patrné barvy modrá, bílá a červená. Jejich pokřiku nebylo úplně rozumět, ale občas jako bych zaslechl skandování ,,Luuuboš Kalouda", nebo "Duuukla Praha", či "Šara zdraví Duklu".
Jelikož v našem sektoru nebyla žádná možnost občerstvení, museli našim žíznivým a hladovým fans o přestavce odemknou sekuriťáci mříže a doprovodit je k nejbližšímu stánku. Tam se právě dozvěděli, že skandující skupina "brňanů" jsou příbuzní, kamarádi a spolukoukové Luboše Kaloudy ze Šaratic u Brna. A maratónec také přišel s tím, že tu skupinu ve 2.poločase pustí pořadatelé do našeho sektoru.
No, nestalo se tak, pouze se přemístili hned vedle nás a mohutně povzbuzovali jak Duklu, tak Luboše. Asi po deseti minutách se náhle v našem swektoru objevili sekuriťáci a snažili se otevřít mříž, která oddělovala náš sektor od vedlejšího, který slouží v případě, kdy je kotel hostů početnější a hlavní sektor kapacitou nestačí. Ještě jsem za nimi volal, že pro nás deset to nemusí otvírat, že se vtěsnáme ve stávajícím sektoru. Jak se ukázalo, pořadatelé šli vyhodit dva místní chuligány, kteří si sedli pod skupinu "kalouďáků" a chtěli provokovat. A hned potom pustili naše nastávající přátele do dukláckého kotle.
Někteří z nich byli v náladě, ale fandili parádně. Ohromný rozdíl, když fandí deset lidí, nebo čtyřicet. Tak jsme si tak my skalní říkali, že by mohla Dukla koupit nějakého dalšího hráče, pocházejícího z vesnice, třeba Baroše, a přitáhnout pak jeho příbuzné a sousedy na Duklu.
Mezitím Dukla v závěrečné části zápasu už odolávala tlaku domácích, kteří se snažili konečně na jaře vsítit gól. Našim hochům dělal problém udržet míč, kazili přihrávky, ale nakonec skvělý bodík vydolovali. Po utkání proběhla kompletní děkovačka, na kterou přišel poslední právě Luboš Kalouda, který pět minut před koncem střídal. A bylo největší haló!
Po děkovačce jsme se s našimi moravskými fanoušky rozloučili a někteří nám tvrdili, že se uvidíme na Julisce... Nejlepším hráčem byl zvolen José Romera, který jako jeden z mála hráčů při náporu domácích nekazil a neztrácel míče. Nejlepším fanouškem se stala paní Kaloudová, která přivedla na stadion takovou skupinu mladých fanoušků Luboše Kaloudy a Dukly Praha. Když jsem jí symbolickou cenu předával, řekla:"Hlavně, ať nedostaneme po hubě!"

Škoda, že nepřijeli na podzim do Brna. Tam taky mohlo být veseleji.